Horor - Lebka

Divadelní horor
podle skutečné události

Inscenaci uvádí divadelní společnost Maschera v pražském divadle Apropo.

O hře

Opuštěný dům, opuštěný muž, temná noc a temná minulost … a samozřejmě podivná lebka (ale nejen to). Ideální základ pro napínavý a strašidelný příběh, v němž hraje roli vražda, smrt a pomsta. Tajemství se ale nesmí prozrazovat – to by pak nebyla žádná hra, pokud to ovšem hra je…

Vypravěčem a hlavním hrdinou příběhu je mladý muž, kterého pronásleduje vina a přízrak. Nemůže spát, nemůže jíst, už nemůže. Nedovolí mu to. Možná to byl on, kdo přivedl svého bratrance Luka Pratta na nenápadný způsob, jak se zbavit manželky. Možná byla ta žena opravdu zavražděna a její nepokojný duch dál bloudí domem. Manžel už skonal za nejasných okolností a v opuštěném sídle přebývá přítel. Ale zdědit dům, ve kterém straší a možná mstivý duch touží právě po vašem skonu, není žádná výhra.

Divadelní adaptace dnes již klasické hororové povídky Vřeštící lebka je variací nejen na text F. M. Crawforda, ale především jde o původní pokus o horror na divadle. Všechno, co má divadlo k dispozici, bude užito k jedinému účelu… vyvolat atmosféru těch pokojů, kde se pavouci skrývají ve škvírách zvetšelých tapet, vrzající parkety se ozývají v prázdných pokojích a stíny jsou temné a sahají po nás.

Délka představení: 80 minut bez přestávky

UPOZORNĚNÍ: V představení se používá stroboskop, hlasitá hudba a výrazně expresivní zvukové efekty.

Osoby a obsazení

Charles Braddock

Tomáš Bareš

Po studiu na Gymnáziu v Kadani spolupracuje jako herec s různými pražskými divadly a soubory (Národní divadlo, Městská divadla pražská, Divadlo Na Vinohradech). Je členem skupiny OLDStars a souboru Depresivní děti touží po penězích. Věnuje se i příležitostným divadelním projektům jako byl Camp Q v rámci Pražského Quadriennale na Štvanici či v pohybově tanečních projektech SOMA Performance. Věnuje se také tvorbě divadla pro děti u cestovní kanceláře CK2, ztvárňuje postavy z historie na hradech a zámcích po celé ČR. Účastní se na tvorbě dramatizovaných vzdělávacích pořadů pro základní školy a je animátorem na různých akcích pro ZŠ. Má za sebou i několik epizodních rolí v seriálech.

Lady Prattová

Venuše Dvořáková – Zaoralová

Muzikálová a operetní pěvkyně, pedagožka. Vystudovala obor sólový zpěv na Konzervatoři Teplice a pedagogiku na Západočeské univerzitě Plzeň. Začínala v Krušnohorském divadle Teplice od 1987 do 1992, kdy přešla do Divadla J. K. Tyla Plzeň; zde působí dodnes. V Divadle J. K. Tyla vystupuje ve velmi rozmanitém operetním a muzikálovém repertoáru, má na kontě na 90 titulů. Kromě toho hostuje v dalších divadlech, např. Divadlo F. X. Šaldy Liberec či Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, a koncertuje doma i v zahraničí. Věnuje se pedagogické činnosti mj. na Konzervatoři Plzeň, působí jako předsedkyně porot pěveckých soutěží.

Lady Prattová

Helena Zaoralová

Operní pěvkyně-sopranistka. Vystudovala zpěv na Pražské konzervatoři. V letech 1999 – 2000 účinkovala v Divadle Solidarita v představeních Pražské konzervatoře Don Giovanni a V studni, v roce 2000 hostovala v divadle ABC v rámci výročního programuPraha – Evropské město kultury 2000. Spolupracuje na netradičních projektech, mj. , účast happeningu na obnovu monarchie – pražská Lucerna, účast na hudebním festivalu Boskovice – sekce alternativní a jazzové hudby, projekt feministy M. Vodrážky Šepoty Luny, V roce 2019: se v Košicích podílela na natáčení dokumentárního filmu slovenské televize RTVS KOMÚNA. Vydala několik hudbeních alb (Oratorium ženské duše – Carmina Femina – Popron 2005, In a Differenct Voice 2011 Chaosmos – Guerilla records 2016, Harmonie – Adventor o.s. 2018). V současnosti trvá spolupráce s Miroslavem Vodrážkou, živé performance Carminy Feminy i novějších společných hudebních projektů. Zároveň provozuje samostatnou koncertní činnost.

Tvůrčí tým

Autor a režie

Milan Lukáš Šnajdr

Režisér, scenárista, scénograf. Studoval herectví na VOŠH v Praze-Michli a soukromě rockový, popový, jazzový, operetní a muzikálový zpěv. Jako lektor dramatiky, logopedie a hlasové výchovy působil v organizaci krouzky.cz. V letech 2013-15 byl uměleckým šéfem souboru Free Time v plzeňském divadle Dialog. Podílel se na audiovizuálních projektech ve společnosti Media Flash. Momentálně se věnuje tvorbě soukromých projektů po celé republice, pedagogice v oboru herectví pro předškolní a školní děti, a působí jako hlasový poradce. V současné době pedagogicky působí v Domě dětí a mládeže Klamovka, Praha. Pro divadlo Apropo připravuje kromě Lebky komorní operu Poulencova Lidského hlasu.

Jsem veliký milovník hororů, a to v jakékoliv formě. Kniha, film, divadlo, hudba. A tak, když přišla možnost na inscenování hororu, bylo pro mě velmi motivující, dát divadelní formu hororové povídce, která patří mezi ty první, které jsem v dětství četl.

Dramaturgie

Jana Soprová

Divadelní publicistka, scenáristka, překladatelka, pedagožka. Vystudovala divadelní a filmovou vědu na FF UK Praha. Od roku 1984 působí v různých médiích, specializuje se především na divadlo. Spolupracovala s ČT na pořadu Divadlo žije! Pro Český rozhlas recenzuje profesionální i amatérskou divadelní tvorbu a píše scénáře pro cyklus Příběhy slavných a Slavní rodáci. Dlouhá léta působila jako šéfredaktorka časopisu Městských divadel pražských, nyní spolupracuje především s Divadelními novinami. Jako pedagog dějin divadla působila na VOŠH Praha a dějiny pantomimy přednášela na katedře nonverbálního herectví HAMU.

Hudba

Jan Dušek

Skladatel a klavírista. Vystudoval konzervatoř v Teplicích (klavír, skladba), a v letech 2004–2009 skladbu na HAMU, studia ukončil doktorátem v roce 2012. Nyní pracuje jako odborný asistent s vědeckou hodností na katedře skladby HAMU. Jako klavírista se zúčastnil několika mistrovských kurzů a workshopů a své znalosti si rozšířil v letech 2013-14 soukromým studiem hry na klavír ve Vídni u Roberta Lehrbaumera, v roce 2015 v Paříži u Xiao-Mei Zhu a od roku 2016 v Londýně u Gordona Fergus-Thompsona. Získal ceny a čestná uznání v několika mezinárodních soutěžích. Pravidelně pořizuje nahrávky české hudby pro Český rozhlas. Účinkuje na mezinárodních festivalech (Pražské Jaro, Věčná naděje, Junge Kunstler Beyreuth apod.).

Scénografie

Vojtěch Pošmourný & Caterina Cappelli

Architekti a scénografové. Ing. arch. Caterina Cappelli vystudovala FA Ludovico Quaroni – La Sapienza v Římě, následně FA ČVUT v Praze. Od roku 2014 vede se svým manželem Ing. arch. Vojtěchem Pošmourným (FA ČVUT v Praze) vlastní architektonickou kancelář Bianco architects, s.r.o. „Bianco“ v našem pojetí nepředstavuje pouze barvu. Vyjadřuje sofistikovanost, charakter a formální jednoduchost, charakterizují svou činnost. V.Pošmourný se kromě architektury věnuje také hudbě, provozuje několik kapel.

Kostýmy

Roman Šolc

Kostýmní výtvarník, tanečník. V roce 1995 absolvoval taneční oddělení pražské Konzervatoře, působil jako sólista v Divadle J. K. Tyla v Plzni, v Pražském komorním baletu a v Národním divadle Praha. Od roku 1998 se začal věnovat návrhářské profesi – spolupracoval jako výtvarník kostýmů s řadou divadelních nebo muzikálových domů, vytvořil kostýmy k inscenacím muzikálovým, činoherním, operním i baletním. Spolupracoval s PKB, s Národním divadlem v Praze a Brně, Divadlem J. K. Tyla v Plzni, Východočeským divadlem Pardubice, Státním divadlem Košice, Slezským divadlem v Opavě, Moravským divadlem Olomouc, Laternou magikou, Hudebním divadlem Karlín či Státní operou.

Masky

Monika Šonková

Umělecká maskérka, hudebnice a pedagožka. Vystudovala DAMU, kde nyní působí jako pedagog (předmět Maska jako zdroj inspirace – improvizace s líčenou maskou). V Národním divadle Praha byla v letech 2008-2019 vedoucí uměleckou maskérkou a spolupracovnicí výtvarníků, úzce spolupracuje s Divadlem bratří Formanů. Věnuje se koncertní činností, pedagogice a výtvarným projevům spojených s maskou a maskérským řemeslem. Kromě toho působí jako hudebnice a písničkářka a jako občasná výtvarnice kostýmů a masek pro divadlo malých forem.

Legendy

Legendy spojené s lebkou, která vřeští, mají podobný základ: strašlivý mord, tragická smrt nebo nevysvětlitelné úmrtí a následné pohřbení bez příslušného ceremoniálu nebo v podmínkách, které nesplnily poslední vůli zemřelého. Takže po uložení mrtvého do hrobu slýchali lidé jak se odtud ozývají skřeky, mrtvý byl následně exhumován a jeho tělo zkoumáno. Někdo si vzal domů lebku, a začaly se dít strašidelné věci… Crawford se inspiroval konkrétními dvěma legendami.

První z nich se začala vyprávět na počátku 19. století a byla spojována se sídlem v Bettiscombe, jehož vlastníkem byl kdysi John Frederick Pinney. Ten si v 17. století přivezl z Karibiku otroka, který onemocněl tuberkulózou a měl poslední přání, aby jeho tělo bylo odvezeno zpět na Jamajku, jinak stihne pána a jeho dům kletba. Pán nad tímto přáním mávl rukou a mrtvolu pohřbil na místním hřbitově. Od té doby prý vesnici pronásledovaly nejrůznější pohromy, z hrobu se ozývaly hrozivé zvuky a v domě se děly nevysvětlitelné věci. A tak byl nakonec nešťastný otrok exhumován a přenesen zpět do domu. Zbyla z něj jen vysušená lebka. Pokud jde o Bettiscombskou legendu, podle vědeckých zkoumání v 60. letech minulého století se zjistilo, že patřila mladé bílé ženě, které bylo něco přes dvacet let. Je tedy možné, že tu nešlo o otroka z Karibiku, ale o mladou ženu, která údajně utekla s bratrem někdejšího majitele domu.

Druhá z legend se dodnes vypráví v sídle Burton Agnes v Yorkshire Wolds. Jde o nádherný alžbětinský dům, který byl postaven v letech 1601-1610 sirem Henrym Griffithem, a to jako dar pro svoji manželku Katherine Griffiths, známou spíše jako Annie a stejné označováno i ono sídlo v dnešní době. Annie sledovala stavbu svého domu a byla z něho nadšená. Nedokázala myslet na nic jiného než na svůj vysněný dům. Nikdy se ho ale nedočkala. Jednoho odpoledne, když se Annie rozhodla navštívit svoji přítelkyni, která žila ve domě vzdáleném necelý kilometr. Na cestě byla ale přepadena, okradena a těžce zraněna. V podvečerních hodinách byla nalezena rodinou a převezena do rozestavěného Burton Agnes. O několik hodin později svým zraněním podlehla. Jejím posledním přáním bylo, aby její část zůstala i po smrti v domě. „Chci tu zůstat tak dlouho, jak dlouho bude stát můj krásný dům.“ Prosila své sestry, aby ji po smrti byla odříznuta hlava a ta byla uchována v domě. Sestry přislíbily její přání vyplnit. Po její smrti však rodina tělo pohřbila na místním hřbitově. Od pohřbu se v domě děly děsivé věci. Po chodbách i v místnostech byl slyšet křik, police se třásly, obrazy padaly, vyděšená rodina popisovala jak vídají v noci postavu procházející se domem. Po několika dnech po domluvě s místním farářem byl hrob Annie otevřen a hlava byla přesunuta do domu. Podivnosti rázem ustaly. Jak ovšem hlava opustila, dům znovu nastaly. Rodina nechala hrob přemístit na zahradu domu, k ničemu to nebylo. Nakonec se rozhodla hlavu zazdít do jedné stěny v domě. Dodnes nikdo neví kde by hlava mohla být zazděna.

Pokud je legenda pravdivá, v domě se již nikdy nic nadpřirozeného či podivného nestalo, neboť hlava Annie je podle jejího posledního přání stále uvnitř a může tak dohlížet na svůj „vysněný dům.“

Francis Marion Crawford

Francis Marion Crawford (2. srpna 1854 – 9. dubna 1909) proslul jako autor hrůzostrašných povídek a hororů, i když v historii jej poněkud zastínil slavnější zástupce tohoto žánru E. A. Poe. Ovšem už samotný Crawfordův osud by vydal na román… Narodil se jako jediný syn amerického sochaře Thomase Crawforda v italském městečku Bagni di Lucca. Otec zemřel, když mu byly tři roky a matka se znovu provdala, rodina však nikdy netrpěla nouzí. Francisovi bylo umožněno studovat na nejrůznějších prestižních univerzitách – v Cambridge, Heidelbergu, Římě a nakonec na Harvardu. Poté odešel na zkušenou do Indie, kde studoval sanskrt a současně byl redaktorem místních novin Indian Herold. I když v této britské kolonii strávil jen dva roky, zdejší mysticismus a zážitky Evropana v exotické zemi výrazně ovlivnily jeho tvorbu. Na konci roku 1882 publikoval první román Pan Isaacs: Příběh moderní Indie a jeho prvotina byla tak úspěšná, že následující rok vydal další dílo tajemnou novelu: Dr. Claudius. V polovině 80. let 19. stol se vrátil do Itálie a v městečku Sant’Agnello nedaleko Sorrenta koupil Villu Renzi, dnes známou jako Villa Crawford. Byl velmi dobrým vypravěčem, a tak se jeho díla, která zpracovávala převážně italskou historii včetně historie mafiánů (Corleone 1897) těšila velké oblibě. Nicméně, věhlas si získal především svými hororovými historkami. Jednou z prvních byla Pražská čarodějnice z roku 1891, ale na přelomu 19. a 20. století se už věnoval hrůzostrašným příběhům pravidelně. Publikoval jednotlivé povídky, které byly následně zařazeny v různých antologiích hororových povídek. K jeho odkazu se hrdě hlásí autoři jako H. P. Lovecraft nebo Stephen King. Jeden z největších mistrů hororu zemřel v roce 1909 ve svém milovaném Sant’Agnello na infarkt, místní obyvatelé na jeho památku pojmenovali hlavní ulici Corso Marion Crawford a Villa Crawford dnes slouží jako hotel.